hody hody doprovody

aneb na Velikonoce kousek od velké vody..

V úterý jsem vyprovodila svého prvního českého návštěvníka. Po třech měsících ke mně tak zavála čerstvá bríza z vlasti. Půlka bochníku chleba, kterou mi kamarádka na mou žádost přivezla, se zdála po té dlouhé době doslova jako malý chuťový zázrak!

Využily jsme Velikonoc, které tu v UK máme o Velký pátek delší, a udělaly rychlo-exkurz z pracovního stereotypu. V žádném případě nepřipadalo v úvahu z mé průvodcovské agendy vynechat Windsor. Tentokrát jsme se zastavily i na Eton College, střední škole malých velkých mužů královské rodiny. Guided tours (čti prohlídky s průvodcem) jsou pouze dvakrát za den, což není možné s Windsor Castle dost dobře skombinovat.. proběhly jsme aspoň muzeum a svoje voyeurské choutky, povzbuzené studentíkem u kasy, ukojím při příští návštěvě.. Z Bella Italia, restaurace, která se u mě při minulé návštěvě tak dobře zapsala, a kde na nás tentokráte vybafl číšník při placení "Chutnalo vám?", jsme si to namířily konečně do sídla Windsorů.. zastavila nás už jen půlhodinová fronta na lístky. Svítilo slunko, padaly kroupy, sníh.. jak jinak v UK?! Ačkoli jsem po návratu z výletu chtěla Danče ukázat i zdejší hospodskou kulturu, místo do Belgian Arms jsme zalezly do postele.. čekalo nás ranní vstávání.

Budík zazvonil v šest a v sedm už jsme přešlapovaly v mraze na nástupišti a čekaly na mírně zpožděný vlak. Narozdíl od těch našich mívají zpoždění pár minut.. nebo pak nejedou vůbec! Do Bathu jsme dorazily za vydatného deště. Po zakoupení mapy tak následoval úprk do římských lázní, kde jsme strávily zbytek dopoledne prohlídkou starořímské stavby. V prostorách vyhřívaných teplem z vřídla na bázi jednoduchých fyzikálních procesů, jsem opět žasla nad tím, jak ve 21. století znovu objevujeme to, co běžně fungovalo 17 století zpátky.

Z lázně jsme ještě nahlédly do zdejšího kostela, kde právě končila nedělní velikonoční mše, a pak vyrazily hledat něco k jídlu. Vždycky je lepší, zeptat se hned při příchodu do restaurace, jestli člověk musí udělat objednávku u baru. Vyhne se tak sílícímu kručení břicha a stoupající hladině adrenalinu z pocitu absolutní ignorace. I sebelépe vyhlížející restaurace v UK totiž může fungovat jako fast food! Místo cachtání v bazénu, jsme se rozhodly pro toulku městem a objevy příjemných fotografických zákoutí. Na závěr dne nás pak čekala trocha vzrušení při policejním zásahu nad městem.. zřejmě se někdo ztratil.. do dneška jsem se nedostala k tomu, zjistit, co to bylo za akci. Každopádně skončila ještě před tím, než jsme opět nasedly do vlaku.. tentokráte směr South West (čti jihozád).

Exeter nás přivítal ve značně pokročilé hodině noční, takže už jsme zvládly jen skočit do taxíku a posléze do postele v jednom moc příjemném hostelu (pro zapálené cestovatele vřele doporučuji Globe Backpackers). U snídaně jsme od paní majitelky dostaly několik zajímavých tipů. Jelikož naše ránko bylo pomalejší, tak jsme akorát na jedenáctou dorazily k Royal Clarence Hotel. Tam se každý den schází skupinka nadšených turistů s panem průvodcem, aby jim za dvouhodinnové procházky městem vyložil pohnutou historii zdejšího malebného městečka, a to zdarma! K vidění toho byla spousta a pomocí fundovaného výkladu se nám podařilo shlédnout většinu hlavních "atrakcí", mezi něž patří Exeter Cathedral, Parliament Street - nejužší ulice, kam se "větší" Američan nepodívá anebo projde až po čtrnácti dnech hladovění.. the Guildhall, budova Royal Albert Memorial Museum, the Iron Bridge, Napier Terrace, the Old Priory & Mint..

Po svačině v Rougemont Gardens jsme se na doporučení vydaly do Topshamu. Malé městečko na břehu řeky Exe na člověka zejména za slunečného dne dýchne nezapomenutelnou přímořskou atmosférou, kterou získalo díky rušným zámořským obchodům. O jeho historii se lze dozvědět více v Topsham Museum, které vede skupinka několika místních nadšených důchodců. Ačkoli se dá celé město projít za dvě hodiny, asi bych dokázala na břehu řeky strávit klidně i týden. My se ale musely vrátit do Exeteru a chytit jeden z posledních vlaků zpět do reality..

panoptikum britských metropolí II.

aneb kolombo šel na sever..
Stejným směrem jsme vyrazily následující pátek rovnou od pracovního stolu. Druhá nějvětší britská metropole nás přivítala kolem osmé. O půlhodinu později jsme se celkem bez problému dostavily do Sally Oak, na zvláštní studentskou akci s nedefinovatelným záměrem.

Organizátoři našeho víkendu očividně nepočítali s tím, že pracující lid přijede hladov, tak jsem se cca hodinu snažila hlasité protesty svého žaludku zahánět půllitrem cideru. Před tím, než jsem vložila sousto do úst, jsem dalších 30 minut strávila výběrem restaurace (čti fast food). Když jsem statečně zdolávala polovinu kebabu v podniku, který jsem od začátku odmítala, a kdosi zavelel k odchodu, už jsem vážně měla chuť druhou půlkou své večeře někomu vylepšit obličej. Zbytek večera naštěstí proběhl v příjemné atmosféře nad poolem (čti billiard). A šok z prostředí, kde jsme měly nocovat, nenastal jen díky značně pokročilé hodině noční.

Hned po ránu mě čekal adrenalinový zážitek ve sprše. Pak trocha nerozhodného bloumání po Bullring Shopping Centre a konečně snídaně - frančíza EAT. - snad jen díky jejich vynikající panini s mozarellou a rajčaty jsem měla sílu na další zevling při čekání na posledního člena tlupy. Juraj dorazil a my konečně mohli začít odhalovat krásy Birminghamu, v následujícím pořadí: Brindley Place - Mailbox - BBC - Broad Street - Jewellery quarter - St Philip's Cathedral - indian restaurant - Birmingham's Canal Barge ride - clubbing a zas ten kutloch.

V neděli nás pak čekala cesta se sladkým koncem, a to do Bourneville a Cadbury Worldu. Pánové, takhle si představuji správně komerčně pojatou self-promotion.. z muzea a výroby čokolády rovnou do podnikové prodejny!

panoptikum britských metropolí

aneb jak o víkendu aktivně "zrelaxovat"
Čím je můj všední den intenzivnější, tím méně času je na život virtuální.

V posledních čtrnácti dnech na má bedra popadalo několik deadlinů kombinovaných s přípravou třech školení. Tento mix zdá se být poněkud v rozporu s osobním životem, který se posléze snažím dohánět o víkendech. A po nich děkuji za každé nové pracovní ráno. Jsou opravdu vyčerpávající..

Všechno to odstartovalo zhruba před týdem dopolední návštěvou Oxfordu, kde AIESEC (banda studentů, kteří se snaží si zpestřovat studia všemožnými způsoby a vyrazit na to ze sponzorů pořádné prachy) pořádal klání mezi největšími univerzitními mozky. Vůbec jsem nebyla, jak by se zprvu mohlo zdát, chtiva měřit kapacity své šedé kůry s pubescenty na prahu dospělosti.. Do města Harryho Potera mě dovedla touha poslechnout si prezentaci našeho Chief Marketing Officera. Hned poté jsem zamířila vstříc lákadlům osmimilionového velkoměsta. Shepherd's Bush, kde se v Londýně usídlila má ozzie kolegyně, se stala jen přestupní stanicí na cestě do Coven Garden. Tam jsme povečeřely v jednom baru, popily v druhém, a zakončily to nevázaným tancem ve třetím. Tomuhle se, pánové, říká clubbing!

Ačkoli jsme ráno vstaly kolem 9. hodiny brzce ranní, do mauzolea slavných (čti Muzeum Madam Tussaud's) jsme se dopravily kolem poledního. Na to, že byla neděle, tak nám trvalo dostat se ke kase pouze půl hodiny. Zapózovaly jsme si, stejně jako ostatní členové davu, u figurín, které na fotkách vypadají ještě uměleji než ve skutečnosti, a vyrazily si na oběd do Camden Town. Tuhle záležitost všem vřele doporučuji. Zdejší trhy jsou pestrou přehlídkou rozličných kultur z všemožných koutů světa. Mimochodem, tušili jste někdo, že Karibik má svou typicky národní kuchyni?