základní potřeby zajištěny, let's socialize

aneb s výplatou se žije líp

Tenhle čtvrtek očekávám další ALU nadílku na svůj bankovní účet, tak doufám, že ji zas někde někdo nepřibrzdí.. že, Jacqui?!

Každopádně nudným časům společenského celibátu odzvonilo a pomalu začínám reagovat na lákadla kulturního žití. Hned v pondělí po první výplatě jsme se s mými dvěma spolubydlícími vydaly do Windsor Royal Theatre na hru podle předlohy oblíbené britské spisovatelky Agathy Christie "And then there were none". Psycho na způsob "Tajemství loňského léta" si v ničem nezadalo se současnou holywoodskou produkcí. Autorka statečně kosila návštěvníky opuštěného ostrova jednoho po druhém, až opravdu nezbyl vůbec nikdo. Zádumčivou atmosféru hry navíc podtrhoval celkový vzhled divadla s chladnými křivolakými chodbami, v nichž si průvan vytrvale pohrával s potrhanými pavučinami a oprýskanou omítkou. Až jsem měla cestou do místního kiosku cukání poprosit někoho o doprovod!

Konec pracovního týdne byl o poznání veselejší. Vyjeli jsme si na "služební cestu" do Swindonu, kde sídlí kanceláře bývalého Lucentu a naší současné půlky.. Měla jsem tak příležitost setkat se se všemi osmi trainíky (čti stážisty), které stihlo ALU za posledních půl roku nabrat. Ve společném setkávání jsme pokračovali i v sobotu, kdy jsme vděčně přijali pozvání Houstona, Chief Marketing Officer UK&I, na neformální večeři s ním a jeho rudovlasým andělem. Kombinace cideru, vína a portského ve mně zanechala spolu s nevšedně příjemnou společností opět velmi nadnášející pocit. Nedělní kocovina byla naopak záležitostí poněkud přízemní. Co se dá dělat? Jednou jsi dole, podruhé nahoře.. nebo spíš naopak!

jak se žije pracujícím

aneb jak mě vzali do ALU na zvykání
Od těch dob, co jsem si hned po prvním dnu v ALU blokla počítač, už propršelo hodně vody. Odbyli jsme si čas firemních večírků, mailových schránek plnících se novoročními přání a kanceláří vylidněných jak po ataku nějaké zákeřné epidemie. Vlastně jsem si na ten klid v officu zvykla natolik, že jsem se první pondělí v novém roce zhrozila toho nájezdu lidské pracovní síly. Lidé se rvali o pracovní stoly, stáli se fronty na kávu, pomalu i na záchod..
Dokonce už jsem si zasloužila i svou první výplatu.. sice dorazila se čtrnáctidenním zpoždením, které jsem mimochodem málem zaplatila třicetilibrovým penále za přečerpání bankovního účtu a slečna z HR svým životem, o nějž jsem ji chtěla posléze připravit, ale dorazila a já nejsem bezdomovcem.
Práce kvapem přibývá, takže ze mě za chvilku bude asistentka na plný úvazek. CRM databázi už zvládám levou zadní, je na čase na mě přehodit další z mnoha podobných luštitelských oříšků. Ve čtvrtek jsem obvolávala pařížské restaurace kvůli přípravě večeře pro 40 našich zákazníků. Zodpovědně mohu přiznat, že to bylo velmi ftiptné. Kolegové rádi dosvědčí. Málem se utloukli smíchy, když jsem se zcela vážně do telefonu zeptala: "Parlez vous francais?" Asi bych měla vážně začít uvažovat o kurzu francouzštiny, zejména, když se za rok hodlám stěhovat do Parisu!