hody hody doprovody

aneb na Velikonoce kousek od velké vody..

V úterý jsem vyprovodila svého prvního českého návštěvníka. Po třech měsících ke mně tak zavála čerstvá bríza z vlasti. Půlka bochníku chleba, kterou mi kamarádka na mou žádost přivezla, se zdála po té dlouhé době doslova jako malý chuťový zázrak!

Využily jsme Velikonoc, které tu v UK máme o Velký pátek delší, a udělaly rychlo-exkurz z pracovního stereotypu. V žádném případě nepřipadalo v úvahu z mé průvodcovské agendy vynechat Windsor. Tentokrát jsme se zastavily i na Eton College, střední škole malých velkých mužů královské rodiny. Guided tours (čti prohlídky s průvodcem) jsou pouze dvakrát za den, což není možné s Windsor Castle dost dobře skombinovat.. proběhly jsme aspoň muzeum a svoje voyeurské choutky, povzbuzené studentíkem u kasy, ukojím při příští návštěvě.. Z Bella Italia, restaurace, která se u mě při minulé návštěvě tak dobře zapsala, a kde na nás tentokráte vybafl číšník při placení "Chutnalo vám?", jsme si to namířily konečně do sídla Windsorů.. zastavila nás už jen půlhodinová fronta na lístky. Svítilo slunko, padaly kroupy, sníh.. jak jinak v UK?! Ačkoli jsem po návratu z výletu chtěla Danče ukázat i zdejší hospodskou kulturu, místo do Belgian Arms jsme zalezly do postele.. čekalo nás ranní vstávání.

Budík zazvonil v šest a v sedm už jsme přešlapovaly v mraze na nástupišti a čekaly na mírně zpožděný vlak. Narozdíl od těch našich mívají zpoždění pár minut.. nebo pak nejedou vůbec! Do Bathu jsme dorazily za vydatného deště. Po zakoupení mapy tak následoval úprk do římských lázní, kde jsme strávily zbytek dopoledne prohlídkou starořímské stavby. V prostorách vyhřívaných teplem z vřídla na bázi jednoduchých fyzikálních procesů, jsem opět žasla nad tím, jak ve 21. století znovu objevujeme to, co běžně fungovalo 17 století zpátky.

Z lázně jsme ještě nahlédly do zdejšího kostela, kde právě končila nedělní velikonoční mše, a pak vyrazily hledat něco k jídlu. Vždycky je lepší, zeptat se hned při příchodu do restaurace, jestli člověk musí udělat objednávku u baru. Vyhne se tak sílícímu kručení břicha a stoupající hladině adrenalinu z pocitu absolutní ignorace. I sebelépe vyhlížející restaurace v UK totiž může fungovat jako fast food! Místo cachtání v bazénu, jsme se rozhodly pro toulku městem a objevy příjemných fotografických zákoutí. Na závěr dne nás pak čekala trocha vzrušení při policejním zásahu nad městem.. zřejmě se někdo ztratil.. do dneška jsem se nedostala k tomu, zjistit, co to bylo za akci. Každopádně skončila ještě před tím, než jsme opět nasedly do vlaku.. tentokráte směr South West (čti jihozád).

Exeter nás přivítal ve značně pokročilé hodině noční, takže už jsme zvládly jen skočit do taxíku a posléze do postele v jednom moc příjemném hostelu (pro zapálené cestovatele vřele doporučuji Globe Backpackers). U snídaně jsme od paní majitelky dostaly několik zajímavých tipů. Jelikož naše ránko bylo pomalejší, tak jsme akorát na jedenáctou dorazily k Royal Clarence Hotel. Tam se každý den schází skupinka nadšených turistů s panem průvodcem, aby jim za dvouhodinnové procházky městem vyložil pohnutou historii zdejšího malebného městečka, a to zdarma! K vidění toho byla spousta a pomocí fundovaného výkladu se nám podařilo shlédnout většinu hlavních "atrakcí", mezi něž patří Exeter Cathedral, Parliament Street - nejužší ulice, kam se "větší" Američan nepodívá anebo projde až po čtrnácti dnech hladovění.. the Guildhall, budova Royal Albert Memorial Museum, the Iron Bridge, Napier Terrace, the Old Priory & Mint..

Po svačině v Rougemont Gardens jsme se na doporučení vydaly do Topshamu. Malé městečko na břehu řeky Exe na člověka zejména za slunečného dne dýchne nezapomenutelnou přímořskou atmosférou, kterou získalo díky rušným zámořským obchodům. O jeho historii se lze dozvědět více v Topsham Museum, které vede skupinka několika místních nadšených důchodců. Ačkoli se dá celé město projít za dvě hodiny, asi bych dokázala na břehu řeky strávit klidně i týden. My se ale musely vrátit do Exeteru a chytit jeden z posledních vlaků zpět do reality..