oneway

malá bilance

2008-11-16T12:55:00.001Z

aneb rok se s rokem sešel..

whaz up in London?

2008-10-05T10:18:00.003+01:00

aneb když za kulturou tak do osmimilionové metropole..

José González

Les Miserables

see or not to see..

2008-09-11T19:36:00.002+01:00

..aneb když na Shakespeara, tak do Stratfordu!

jak naložit s prodlouženým víkendem

2008-08-30T19:28:00.005+01:00

aneb let's go to Scotland..

zápisky z cest

2008-08-19T22:59:00.013+01:00

aneb průvodcem po krajích britských..
.. jsem se stala, když rodiče zatoužili navštívit svou odrozenou ratolest a poprvé se ocitli na území za La Manchou. Jediné, co mi trošičku kazilo radost byla hodina jejich příletu. Kterému nevolníkovi by se taky chtělo v sobotu vstávat o páté ranní?! Snad jen vidina týdenní dovolené slibující možnost spánkový deficit dohonit a odhodlání představit rodičům Británii v tom nejlákavějším světle mě udržovaly při životě, když jsem se to ráno hrabala z postele.

Zřejmě jsem ale nebyla jediná, kdo se probouzel se zvýšenou hladinou adrenalinu v krvi. Tatíka čekalo po několika desítkách let jízdy na pravé straně zasednout do auta s řízením na straně zcela opačné! :) Nakonec zvládl i zácpu v britském sobotně-dopoledním provozu a my mohli po rozdání dárků (: zahájit objevování sluncem zalité Británie první den ve Windsoru - druhý při plavbě po Temži v Londonu - třetí den pokračovat v Heritage Motor Centre - Shakespearovském Stratfordu - při procházce kolem gotické zříceniny Kenilsworthu - za letní bouřky ve Warwicku.

Abychom drobátko prohnali pérování vypůjčené zánovní Fábie rozjeli jsme se po dnu oddechu do Somersetu. Měla jsem v úmyslu rodiče protáhnout zdejšími Cheddar caves, kam jsem se sama ještě neměla možnost, zejména díky své nemobilnosti, podívat. Kvůli zpoždění jsme se ale nakonec vyšplhali pouze na zdejší rozhlednu. A jelikož se tatík už nemohl dočkat oceánu, zajeli jsme do Weston super Mare, kde jsme se prošli kolem rozbouřeného přílivu. Odtud jsem nás odkočírovala do penzionu Henley Hill Farm, kouzelného místa uprostřed britské "divočiny".

aneb absolutní relax ve slunné Portugálii..

BBQ po americku

2008-07-13T22:16:00.020+01:00

aneb ticho před prázdninovou smrští

Jelikož jsem si na druhou polovinu léta naordinovala pár týdnů dovolené, nezbylo než konto i své nervstvo uvést do částečného vegetativního klidu. Víkendy se i bez nějaké výraznější aktivity stejně vždycky přeženou rychlostí uragánu, tak nebylo zas tak obtížné se společenského života do určité míry vzdát. Jediné, co mě trochu dráždilo a vytrhovalo z mnou naordinovaného sociálního půstu, byly neustávající pozvání hrnoucí se ze všech koutů stážistické obce (rozuměj bandy trainees rozeseté v okolí Londonu). Všechna se však jevila jako finančně náročná, a tak mi nezbývalo, než odmítat jedno za druhým.

Zřejmě si tak laskavý čtenář dovede představit, jak se má duše momentální socky zaradovala nad oficiálním pozváním na neoficiální barbecue u jednoho z mých kolegů. I když jsme o grilování, které se svou rodinnou pro kolegy pravidelně pořádá, mluvili cestou z eventu v britském parlamentu, jeho email mě překvapil a o to více potěšil. Možná i proto jsem ze sebe vydolovala množství odvahy, abych se sama vydala na akci, kde s největší pravděpodobností skončím jako největší zevlista a okopávač obrubníků.. jak jinak by to mohlo dopadnout, když člověk zná jen hostitele, že?

To sobotní ráno jsem si samozřejmě stejně jako každé jiné přispala a dlouho po probuzení lelkovala v posteli. Kolem jedné mě napadlo, že se jedná o grilování pro celé rodiny i s malými dětmi, a tak možná nebude začínat kolem sedmé večer?! Vzala jsem telefon a zavolala vážené hostitelce. "Ve tři hodiny. Už se na Tebe těšíme." Ups! Na to, že mi jen cesta pěšky trvá do města hodinu, jsem se následujících pár hodin nenudila.. Dorazila jsem jen s dvaceti minutovým zpožděním, které navíc způsobila má bezradnost ve výběru vína. S tím mi nakonec pomohla dobrá duše v podobě jedné notorické stařenky! :)

Grilování k mému velikému úžasu a spokojenosti proběhlo velmi příjemně. Po mase, klobásách, salátech a všem, co účastníci donesli, se velmi rychle zaprášilo. Já jsem poznala několik manželek svých kolegů, poklábosila hlavně s mužskou částí osazenstva a nakonec ještě dostala návrh, že můžu do práce jezdit s jedním ze svých spolupracovníků. Myslím, že velmi slušné skóre.. možná až na to, že jsem za dárky pro hostitele dala stejné peníze jako za jeden ze stážisty navržených výletů :) Kdo ale může říct, že zažil americké BBQ v Británii..

povedená akcička

2008-06-14T21:56:00.014+01:00

aneb co se pije v britském parlamentu..

Poslušně hlásim, že po dobu mé týdenní virtuální nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo.. tedy až na jednu věc!

Jelikož se nám rychlostí stíhačky přiblížil čas dovolování, přišlo to i na mou věčně pracující a zmatek vytvářející kolegyni. Předpokládám, že pouze její absence a příprava důležitého eventu dovedly ji a mého šéfika k nápadu povolat mě do samostatné akce. Poprvé mi tak na hrb byla hozena organizace naší účasti na jedné konferenci*. Zároveň jsme však ale po dlouhé době měli marketingovou poradu, od kreté jsem si slibovala, že mě zas trochu vrátí do obrazu. Tím, že se tu totiž hodně prosazuje home working (čti práce z domova) a každý má vlastní sféru zodpovědnosti, tak člověk ztrácí časem přehled. Takže se asi milí čtenář dovtípí, že jsem nebyla zrovinka nadšená tím, že z porady musim odkvapit do Londonu kvůli nějaké přiblblé akci, která ještě ke všemu začíná ve čtyři odpoledne.. a končí v osm večer! Každopádně když marketingový direktér rozhodne, nic s tim nenaděláte..

A tak jsem jela.. tedy vlastně stála. 10 minut.. "Pohoda, mám v plánu časovou rezervu".. 12 min.. sundavám sluchátka a poslouchám strojvedoucího, že je na trati nějakej problém.. 17 min.. "Sakra! Když je na trati problém, tak proč už kolem úspěšně! projelo několik vlaků?".. 25 min.. dozvídám se, že závada je poněkud závažnější, a tak si nám mašinfírer dovoluje navrhnout plnou parou zpět a přesednout na jiný vlak.. 30 min.. "Proč ten debilní vlak pořád stojí?!" Volám do kanceláře, ať kurýra posunou o půl hodiny.. "Nooo, bude to teda honička!" A taky byla. Naštěstí kolegové dorazili zároveň se mnou a se sestavením stánku a plasmy pomohli.. I tak jsme se ale pěkně zapotili, k čemuž tedy značně přispělo znovu se probudivší léto.

Akcička začala velmi pozvolna a mě se dělaly mžitky před očima z představy, že se tu budu nudit celé čtyři hodiny, zatímco se chlapíci věnují zevlujícím páprdům.. Konečně jsem měla čas a začala si dávat do souvislostí náhodné indície.. zevrubná prohlídka u vchodu.. obrazy starých pánů se jmény honosícími se titulem Sir.. a co ty obrazovky s popisem jednání, co právě kdesi probíhá.. nebo to otravné zvonění? Jejda, my jsme v parlamentu! Portcullis House, mimochodem architektonicky velmi zajímavá budova, se stala v roce 1992 díky nedostatku místa ve Westminstru součástí Houses of Parliament, a mně se sem podařilo dostat.. úplným nedopatřením! Samozřejmě mě úmysly na vytracení se po anglicku okamžitě přešly, což se vyplatilo zejména v závěru večera. Nejen, že jsem příjemně pokonverzovala s jedním z našich předních lidí na ochranu dat z Bell Labs a pár politiky na téma Československo a jeho "pád", ale přišla jsem na to, že má britský parlament dokonce víno vlastní výroby. Chardonnay nechutnalo vůbec špatně, pánové. Skok na dvě do jedné hospůdky přes ulici po skončení akce a odeslání kůrýra už se tak stal jen malinkatým zpestřením dne plného překvapení.
_____________________

*Konference asi není úplně to správné slovo, které by vystihlo podstatu většiny eventů v UK. Spíš by se dalo mluvit o veletrzích, a to všech možných rozměrů a úrovní, jejichž hlavní nápní je shluk stánků vystavovatelských firem (a cílem vyrejžování co nejvíc peněz, pozn. autora). Ze samotné konference se pak stává jen doprovodný program, což se občas odráží i v její úrovni. Trend tak spěje k tomu, že větší firmy, aby nalákali člověka bažícího po nových informacích (a občas po reklamních předmětech!), začínají pořádat přednáškové bloky přímo na svých stáncích.

the best, the best, the best, the best of.. Foos

2008-06-08T16:52:00.015+01:00

aneb what about a Saturday night at Wembley?!

Tak mám své poprvé konečně za sebou.. a bylo to absolutně superb (čti skvělé)! Neplašte se, sekci "láska, sex, něžnosti" jsem na blogu nezavedla a ani s tím nehodlám začínat.. i když he's My Hero!

Těm bystřejším (nebo spíš hudebně zběhlejším) asi už došlo, že narážím na kapelu Foo Fighters. Foos totiž zamířili do londýnského Wembley Stadium. S myšlenkou zajít na jejich koncert jsem koketovala už od začátku roku. A jelikož bych byla schopná zas svojí šanci promarnit!, tak jsem si pro jistotu v úterý bookla hned lístky dva. "On se přece někdo najde.".. jenže chyba! Zbytek týdne jsem tak strávila zvažováním nejefektivnějších komunikačních kanálů, kterými propašovat promo svého ubohého bezprizorního lístku. Facebook, Google groups i osobní agitace.. nakonec selhalo všechno, a tak se pro mě dva lístky a na účtě o stotřicet liber míň staly obrovskou motivací si tenhle gig nenechat ujít.. byť sama!

Brány Wembley otevíraly ve čtyři, hodinu a půl před prvním předskokanem Futureheads. Nebyli špatní, stejně jako Supergrass, kteří nastoupili na jejich místo o hodinu později. Přesto se předskokanská předehra neskutečně vlekla. Vyvrcholila půl hodiny před příchodem Fighterů a ve chvíli, kdy na pódium vlezli technici, už celá aréna vřela.. lidi se nemohli dočkat.. stejně jako já. Dave nastoupil s The Pretender jen s 15 minutovým zpožděním a o pár desítek minut později za to arénu odměnil asi čtvrthodinovým pózováním za hudebního doprovodu. Byl to šok, když vyplul zpoza stanu s aparaturou cca čtyři metry ode mě.. a náležitě si to užíval, parchant!

S přibývající tmou a odeznělými tóny těch největších hitů, které šlo poznat podle hlasitosti chóru, atmosféra gradovala. Už na mě nebylo místo, které by neschytalo spršku piva nebo jiné podivně lepkavé tekutiny, jež nadšení fandové v eufórii odhazovali. Nikomu to nevadilo.. stejně jako drobný déšť, který se začal snášet do barevných světel. Úžasně dokresloval neuchopitelnost okamžiku. Asi nikdy v životě nezapomenu na to, jak Dave vybudil mnohatisícový dav lidí včetně sebe a dvou aktérů Led Zeppelin, vydat ze sebe to nejlepší.. a do toho z nebe začaly pršet hvězdy..

Is someone getting the best, the best, the best, the best of you? Dave did get it!

kde domov můj

2008-06-08T16:07:00.019+01:00

aneb Praha očima turisty..

Necelý týden po mém návratu z prosluněného Parisu jsem ve svém skrovném příbytku uvítala předzvěst cesty do vlasti. Jelikož jsem Davida svěřila do rukou dobrodinců bydlících přímo v Londýně, stala se jeho návštěva příjemným zpestřením všedního pracovního týdne.

Víkend jsme si navíc znevšednili výletem do Oxfordu, který pro nás připravila banda tamních AIESECářů. Den strávený v uličkách stařičké kolébky britského vzdělání rozhodně nepatřil k rozpočtově nenáročným, jak by český student předpokládal. Gurmánská večeře v honosných prostorách menzy jedné z nejdražších fakult si ale rozhodně malý finanční úlet zasloužila. O pikniku v parku Blenheim Palace, rodiště nejvýznamnějšího z britských politiků Sira Winstona Churchila, už by se dalo pochybovat. I za vstup do parku se totiž ve většině britských pamětihodností platí. Za svých devět liber jsme si tak nejvíc užili dětský koutek.. co by taky vážený čtenář čekal od bandy trainees?! :)

Svou cestu domů jsem odstartovala v Londonu na veletrhu Wireless08 jako záskok za svou kolegyni. Mezi obchodníky s kufry na kolečkách jsem se svou batožinou vypadala poněkud nezvykle, ale míra tolerance k sociálním odchylkám je v této metropoli naštěstí velmi vysoká. Den utekl kupodivu rychle, a tak jsem do vlaku na letiště naskočila na poslední chvíli. I přes mírnou dávku alkoholu v krvi po půllitru cideru mě nemile překvapila výrazně překročená kapacita míst! Už jen pár dárků v duty free zóně a objetí s rodiči na Ruzyni po pěti měsících.

Kamarádka, kterou jsem pozvala na návštěvu své rodné vlasti, si díky pozdnímu příletu poněkud přispala, čímž jsme se ocitli ve značném časovém skluzu. Ten už se nám za jejího pobytu dohnat nepovedlo.. Centrum Jičína - Valdštejnské slavnosti v lodžii Albrechta z Valdštejna - Pec pod Sněžkou - balet Romeo a Julie v ND - noční procházka Prahou - den na Pražském Hradě - grilování se spolužáky - ranní vstávání a cesta na Masarykovo nádraží - Litoměřice - Václavské náměstí - Muzeum Komunismu na Příkopě - okružní jízda busem "Prague in Brief" - Petřín - Orloj - Ruzyně - Tibet, tajemnství červené krabičky ve Švandově divadle.

Když Katya zmizela v davu na letišti, v duchu jsem jí děkovala za prozřetelnost, s níž si kupovala letenku s odletem o tři dny dříve než já. Bylo to vyčerpávající. Na druhou stranu se mi díky ní podařilo si Prahu užít jako nidky dřív. Asi by neškodilo se na ní občas podívat očima turisty.

douliou douliou douliou saint tropez..

2008-05-31T22:11:00.004+01:00

aneb úžasný týden v paříži!

oxford & cambridge boat race, russian party in swindon, dover white cliffs etc.

2008-04-11T21:18:00.012+01:00

aneb něco pro netrpělivé voyeury

Jelikož už mě někteří z vás začali slovně kamenovat za absenci nových postů, rozhodla jsem se věnovat zas trochu času svému virtuálnímu já. Za těch pár měsíců se mi tu nakupilo několik událostí hodných zveřejnění. Tak tedy popořádku..

Jednou ze záležitostí, které jsem si jako člověk žijící v UK nemohla nechat ujít, byl boat race (čti závod veslic) odvěkých universitních rivalů Oxfordu a Cambridge. Místem konání je tradičně neutrální "půda" londýnského toku Temže. Závod se konal v sobotu po Velikonocích, kdy by snad ani psa ven nevyhnal. Pes ani jeden, lidí však bylo na trase závodu jako kobylek. Stálo nás celkem dost úsilí najít na mostě volnější místo s dobrým výhledem na cílovou "rovinku". Závod začal.. dozvěděli jsme se z rádia jednoho ze spolupřihlížejících. Za několik okamžiků už bylo možné v dálce na hladině zahlédnout pár malých pohybujících se skvrn, které stále rostly. Chápala jsem, že zřejmě nemá cenu fandit, dokud nejsou veslice nadohled. Čekala jsem, kdy už konečně začne dav kolem mě křičet, pískat, tleskat. Nic. Za napjatého deprimujícího ticha se letošním vítězem stal Oxford. Poražení museli na místě hanby před promrzlým a navlhlým publikem počkat, až se vítězná posádka vylodí.. díky bohu, že ani teď nikdo nepovykoval nevybíravé zostuzující posměšky.

Happy Cosmonauts' day! V duchu důvod k oslavě se vždycky najde, jsme 12. dubna strávili na party ve Swindonu, kterou pro nás připravily Zhenya a Katya. Tento datum je prý v Rusku věnován oslavě kosmonautů a kosmického průmyslu. Důkladná příprava zahrnovala nejen ruskou lihubohatou tabuli, ale také prezentaci o Rusku, zdejších lidech, zvycích. Posléze bylo možné v některých případech část nově nabytých vědomostí uplatnit v soutěžním kvízu. Mou slabinou v soutěži se stal zbytek týmu.. za vše snad mluví odpověď, kdy se dva Pakistánci, Portugalec a Keňan domnívali, že nejsledovanějším novoročním programem v Rusku jsou kreslené pohádky z dílny Walta Disneye! Ani pohled Rudého náměstí nedokázal zmírnit mé rozčarování a zklamání z prohry.. tohle jste tedy projeli, pánové! Druhý den už proběhl o poznání vítězněji.. po několika letech jsem stoupla na zapůjčené brusle a s několika šrámy a mnoha modřinami si pak vychutnávala odpolední oběd v jednom z mých nejoblíbenějších fast foodů Pizza Hut. Bruslař jsem byla ale jednoznačně nejlepší! ;)

hody hody doprovody

2008-03-27T01:25:00.020Z

aneb na Velikonoce kousek od velké vody..

V úterý jsem vyprovodila svého prvního českého návštěvníka. Po třech měsících ke mně tak zavála čerstvá bríza z vlasti. Půlka bochníku chleba, kterou mi kamarádka na mou žádost přivezla, se zdála po té dlouhé době doslova jako malý chuťový zázrak!

Využily jsme Velikonoc, které tu v UK máme o Velký pátek delší, a udělaly rychlo-exkurz z pracovního stereotypu. V žádném případě nepřipadalo v úvahu z mé průvodcovské agendy vynechat Windsor. Tentokrát jsme se zastavily i na Eton College, střední škole malých velkých mužů královské rodiny. Guided tours (čti prohlídky s průvodcem) jsou pouze dvakrát za den, což není možné s Windsor Castle dost dobře skombinovat.. proběhly jsme aspoň muzeum a svoje voyeurské choutky, povzbuzené studentíkem u kasy, ukojím při příští návštěvě.. Z Bella Italia, restaurace, která se u mě při minulé návštěvě tak dobře zapsala, a kde na nás tentokráte vybafl číšník při placení "Chutnalo vám?", jsme si to namířily konečně do sídla Windsorů.. zastavila nás už jen půlhodinová fronta na lístky. Svítilo slunko, padaly kroupy, sníh.. jak jinak v UK?! Ačkoli jsem po návratu z výletu chtěla Danče ukázat i zdejší hospodskou kulturu, místo do Belgian Arms jsme zalezly do postele.. čekalo nás ranní vstávání.

Budík zazvonil v šest a v sedm už jsme přešlapovaly v mraze na nástupišti a čekaly na mírně zpožděný vlak. Narozdíl od těch našich mívají zpoždění pár minut.. nebo pak nejedou vůbec! Do Bathu jsme dorazily za vydatného deště. Po zakoupení mapy tak následoval úprk do římských lázní, kde jsme strávily zbytek dopoledne prohlídkou starořímské stavby. V prostorách vyhřívaných teplem z vřídla na bázi jednoduchých fyzikálních procesů, jsem opět žasla nad tím, jak ve 21. století znovu objevujeme to, co běžně fungovalo 17 století zpátky.

Z lázně jsme ještě nahlédly do zdejšího kostela, kde právě končila nedělní velikonoční mše, a pak vyrazily hledat něco k jídlu. Vždycky je lepší, zeptat se hned při příchodu do restaurace, jestli člověk musí udělat objednávku u baru. Vyhne se tak sílícímu kručení břicha a stoupající hladině adrenalinu z pocitu absolutní ignorace. I sebelépe vyhlížející restaurace v UK totiž může fungovat jako fast food! Místo cachtání v bazénu, jsme se rozhodly pro toulku městem a objevy příjemných fotografických zákoutí. Na závěr dne nás pak čekala trocha vzrušení při policejním zásahu nad městem.. zřejmě se někdo ztratil.. do dneška jsem se nedostala k tomu, zjistit, co to bylo za akci. Každopádně skončila ještě před tím, než jsme opět nasedly do vlaku.. tentokráte směr South West (čti jihozád).

Exeter nás přivítal ve značně pokročilé hodině noční, takže už jsme zvládly jen skočit do taxíku a posléze do postele v jednom moc příjemném hostelu (pro zapálené cestovatele vřele doporučuji Globe Backpackers). U snídaně jsme od paní majitelky dostaly několik zajímavých tipů. Jelikož naše ránko bylo pomalejší, tak jsme akorát na jedenáctou dorazily k Royal Clarence Hotel. Tam se každý den schází skupinka nadšených turistů s panem průvodcem, aby jim za dvouhodinnové procházky městem vyložil pohnutou historii zdejšího malebného městečka, a to zdarma! K vidění toho byla spousta a pomocí fundovaného výkladu se nám podařilo shlédnout většinu hlavních "atrakcí", mezi něž patří Exeter Cathedral, Parliament Street - nejužší ulice, kam se "větší" Američan nepodívá anebo projde až po čtrnácti dnech hladovění.. the Guildhall, budova Royal Albert Memorial Museum, the Iron Bridge, Napier Terrace, the Old Priory & Mint..

Po svačině v Rougemont Gardens jsme se na doporučení vydaly do Topshamu. Malé městečko na břehu řeky Exe na člověka zejména za slunečného dne dýchne nezapomenutelnou přímořskou atmosférou, kterou získalo díky rušným zámořským obchodům. O jeho historii se lze dozvědět více v Topsham Museum, které vede skupinka několika místních nadšených důchodců. Ačkoli se dá celé město projít za dvě hodiny, asi bych dokázala na břehu řeky strávit klidně i týden. My se ale musely vrátit do Exeteru a chytit jeden z posledních vlaků zpět do reality..

panoptikum britských metropolí II.

2008-03-17T22:25:00.009Z

aneb kolombo šel na sever..
Stejným směrem jsme vyrazily následující pátek rovnou od pracovního stolu. Druhá nějvětší britská metropole nás přivítala kolem osmé. O půlhodinu později jsme se celkem bez problému dostavily do Sally Oak, na zvláštní studentskou akci s nedefinovatelným záměrem.

Organizátoři našeho víkendu očividně nepočítali s tím, že pracující lid přijede hladov, tak jsem se cca hodinu snažila hlasité protesty svého žaludku zahánět půllitrem cideru. Před tím, než jsem vložila sousto do úst, jsem dalších 30 minut strávila výběrem restaurace (čti fast food). Když jsem statečně zdolávala polovinu kebabu v podniku, který jsem od začátku odmítala, a kdosi zavelel k odchodu, už jsem vážně měla chuť druhou půlkou své večeře někomu vylepšit obličej. Zbytek večera naštěstí proběhl v příjemné atmosféře nad poolem (čti billiard). A šok z prostředí, kde jsme měly nocovat, nenastal jen díky značně pokročilé hodině noční.

Hned po ránu mě čekal adrenalinový zážitek ve sprše. Pak trocha nerozhodného bloumání po Bullring Shopping Centre a konečně snídaně - frančíza EAT. - snad jen díky jejich vynikající panini s mozarellou a rajčaty jsem měla sílu na další zevling při čekání na posledního člena tlupy. Juraj dorazil a my konečně mohli začít odhalovat krásy Birminghamu, v následujícím pořadí: Brindley Place - Mailbox - BBC - Broad Street - Jewellery quarter - St Philip's Cathedral - indian restaurant - Birmingham's Canal Barge ride - clubbing a zas ten kutloch.

V neděli nás pak čekala cesta se sladkým koncem, a to do Bourneville a Cadbury Worldu. Pánové, takhle si představuji správně komerčně pojatou self-promotion.. z muzea a výroby čokolády rovnou do podnikové prodejny!

panoptikum britských metropolí

2008-03-10T00:28:00.008Z

aneb jak o víkendu aktivně "zrelaxovat"
Čím je můj všední den intenzivnější, tím méně času je na život virtuální.

V posledních čtrnácti dnech na má bedra popadalo několik deadlinů kombinovaných s přípravou třech školení. Tento mix zdá se být poněkud v rozporu s osobním životem, který se posléze snažím dohánět o víkendech. A po nich děkuji za každé nové pracovní ráno. Jsou opravdu vyčerpávající..

Všechno to odstartovalo zhruba před týdem dopolední návštěvou Oxfordu, kde AIESEC (banda studentů, kteří se snaží si zpestřovat studia všemožnými způsoby a vyrazit na to ze sponzorů pořádné prachy) pořádal klání mezi největšími univerzitními mozky. Vůbec jsem nebyla, jak by se zprvu mohlo zdát, chtiva měřit kapacity své šedé kůry s pubescenty na prahu dospělosti.. Do města Harryho Potera mě dovedla touha poslechnout si prezentaci našeho Chief Marketing Officera. Hned poté jsem zamířila vstříc lákadlům osmimilionového velkoměsta. Shepherd's Bush, kde se v Londýně usídlila má ozzie kolegyně, se stala jen přestupní stanicí na cestě do Coven Garden. Tam jsme povečeřely v jednom baru, popily v druhém, a zakončily to nevázaným tancem ve třetím. Tomuhle se, pánové, říká clubbing!

Ačkoli jsme ráno vstaly kolem 9. hodiny brzce ranní, do mauzolea slavných (čti Muzeum Madam Tussaud's) jsme se dopravily kolem poledního. Na to, že byla neděle, tak nám trvalo dostat se ke kase pouze půl hodiny. Zapózovaly jsme si, stejně jako ostatní členové davu, u figurín, které na fotkách vypadají ještě uměleji než ve skutečnosti, a vyrazily si na oběd do Camden Town. Tuhle záležitost všem vřele doporučuji. Zdejší trhy jsou pestrou přehlídkou rozličných kultur z všemožných koutů světa. Mimochodem, tušili jste někdo, že Karibik má svou typicky národní kuchyni?

48 hodin v paříži

2008-02-21T23:08:00.013Z

aneb už jste někdy potkali někoho, kdo byl v Paříži a neviděl Eiffelovku?!
Pondělí 9.00 office Alcatel-Lucent v Maidenheadu. 12.00 ohledání těla na Heathrow. 14.30 přelet nad "La Manchou". 16.00 beru batožinu na OCG - tohle letisko je vážně jak vystřižené z Arthura C. Clarka - snažim se dopátrat cesty do centra, stanice Miromesnil. Trocha bloudění v neznámém dopavním systému. 18.00 HQ Alcatel-Lucent v Rue la Boetie, tam jakoby se čas na chvíli zpomalil. Blbneme a fotíme se s Caro na ochozu.. na mostě.. na schodech.. u recepce.. 20.00 Avenue St Ouen - zbavím se břemene a vyrážíme do ulic mého vysněného města.. La Pigalle - Moulin Rouge - Mont Martre - les crepes et une bouteille de vin de Provence..
Úterý 9.00 na cestě směr Palais de Congres - Porte Maillot. 10.00 snídaně v Le Meridien Etoile, na skok v budově Enterprise Fora. 12.00 Le Restaurant de l'Entrecote - stojí přede mnou hromada hranolků a několika plátků úžasně vypadajícího steaku, sním ani ne půlku a na talíři mi přistává další porce.. tohle vážně nedám! 13.00 - 17.30 neustále na nohou, vyřešit platbu, upřesnit požadavky na meeting room, "Jak to, že nemáme head sety na demo tours?!" 19.00 u baru Irish pub James Joyce. 1.00 hotelový pokoj..
Středa 8.00 vykrádám se z pokoje a mířím směr La Fourche. 9.00 rychlá sprcha, balím věci. 10.00 HQ v Rue La Boetie - sakra, papír se zasekl v tiskárně, tahle gramáž neproleze.. 10.30 le centre de reprographie v přízemí - chlapík nerozumí anglicky ani zbla, navíc nic nevytiskne bez objednávky "Bože, co je tohle za svět, že i v jedné firmě musíte mít na všechno objednávku?!" 11.00 Alcatel-Lucent Enterprise Forum - potvrzení platby.. telefon na řidiče autobusu.. oběd.. demo tour s Nealem a Khipu.. pár fotek. 15.30 hotelový pokoj, zas ten těžkej bágl. 17.00 OCG - láhev vína a čokoláda v krabici s Eiffel Tour v duty free. 19.15 Heathrow - terminál 2

Už asi vím, jak vypadá Paříž z TGV. Musím se do toho města vrátit, prostě musím..

na skok u královny

2008-02-10T19:59:00.000Z

aneb čaj o páté ve windsoru
Jestli jsem si v lednu říkala, že se v práci nenudím, tak teď těch úkolů přibývá snad geometrickou řadou. Přesto si pořád zachovávám jistou dávku optimismu a doufám, že se to po eventu v Paříži zklidní. Třeba z toho časem vyrostu..

Každopádně žiji v duchu hesla "nejen prací živ je člověk". Tím se moje dny značně projasňují.. hlavně tedy ve večerních hodinách.

Konkrétně právě skorem uplynulý víkend prozářilo i slunce. Jarní počasí nás vylákalo do ulic Windsoru a komnat Windsor Royal Castle. Poprvé za svůj, skoro tříměsíční, pobyt v UK jsem si připadala jako turista. Ostatně s mobilním průvodcem na uchu a mapkou v kapse to snad ani jinak nejde.

Ačkoli jsme propásli poslední prohlídku s živým výkladem, podařilo se nám královská apartmá přecijen proběhnout s fundovaným doprovodem jednoho ze 150 služebných a obyvatel stále pulzující pamětihodnosti. Ten se nás tímto velmi příjemným způsobem snažil taktně popohnat v naší prohlídce. Starý uhlazeným pán ve mně zanechal natolik hluboký dojem, že si kladu otázku, zda nepocházel z šlechty. Jen s velmi silnou dávkou představivosti by mě napadlo něco podobného očekávat od paní, které tak často potkáváme na výstavách, sedící tiše na židli a v lepším případě nezúčastněně zírající do podlahy.. (kustodky se jim nadává)

Ten samý údiv ve mně zanechala návštěva italské restaurace v podhradí, kam jsme se usadili po zavíračce královského sídla. Ačkoli bylo plně obsazeno, personál se hostům věnoval velmi intenzivně.. dokonce natolik, že nám přinesli zamýšlený starter (čti předkrm) zároveň s hlavním jídlem. A tak jsem svou vegetariánsky obloženou ciabatu zakusovala ciabatou jinou, nahřátou s máslem a česnekem. Už víte, kam zavedu vaše kroky, až mě poctíte svou přítomností v Británii?!

i just want to know who i am

2008-02-05T22:42:00.000Z

včera mi kamarádka řekla, že jsem úspěšná.. nevíte někdo, co je to úspěch? mi totiž přijde, že dělám jen to, co musím.. snažím se zjistit, kdo jsem.

základní potřeby zajištěny, let's socialize

2008-01-26T21:55:00.000Z

aneb s výplatou se žije líp

Tenhle čtvrtek očekávám další ALU nadílku na svůj bankovní účet, tak doufám, že ji zas někde někdo nepřibrzdí.. že, Jacqui?!

Každopádně nudným časům společenského celibátu odzvonilo a pomalu začínám reagovat na lákadla kulturního žití. Hned v pondělí po první výplatě jsme se s mými dvěma spolubydlícími vydaly do Windsor Royal Theatre na hru podle předlohy oblíbené britské spisovatelky Agathy Christie "And then there were none". Psycho na způsob "Tajemství loňského léta" si v ničem nezadalo se současnou holywoodskou produkcí. Autorka statečně kosila návštěvníky opuštěného ostrova jednoho po druhém, až opravdu nezbyl vůbec nikdo. Zádumčivou atmosféru hry navíc podtrhoval celkový vzhled divadla s chladnými křivolakými chodbami, v nichž si průvan vytrvale pohrával s potrhanými pavučinami a oprýskanou omítkou. Až jsem měla cestou do místního kiosku cukání poprosit někoho o doprovod!

Konec pracovního týdne byl o poznání veselejší. Vyjeli jsme si na "služební cestu" do Swindonu, kde sídlí kanceláře bývalého Lucentu a naší současné půlky.. Měla jsem tak příležitost setkat se se všemi osmi trainíky (čti stážisty), které stihlo ALU za posledních půl roku nabrat. Ve společném setkávání jsme pokračovali i v sobotu, kdy jsme vděčně přijali pozvání Houstona, Chief Marketing Officer UK&I, na neformální večeři s ním a jeho rudovlasým andělem. Kombinace cideru, vína a portského ve mně zanechala spolu s nevšedně příjemnou společností opět velmi nadnášející pocit. Nedělní kocovina byla naopak záležitostí poněkud přízemní. Co se dá dělat? Jednou jsi dole, podruhé nahoře.. nebo spíš naopak!

jak se žije pracujícím

2008-01-20T21:08:00.000Z

aneb jak mě vzali do ALU na zvykání
Od těch dob, co jsem si hned po prvním dnu v ALU blokla počítač, už propršelo hodně vody. Odbyli jsme si čas firemních večírků, mailových schránek plnících se novoročními přání a kanceláří vylidněných jak po ataku nějaké zákeřné epidemie. Vlastně jsem si na ten klid v officu zvykla natolik, že jsem se první pondělí v novém roce zhrozila toho nájezdu lidské pracovní síly. Lidé se rvali o pracovní stoly, stáli se fronty na kávu, pomalu i na záchod..
Dokonce už jsem si zasloužila i svou první výplatu.. sice dorazila se čtrnáctidenním zpoždením, které jsem mimochodem málem zaplatila třicetilibrovým penále za přečerpání bankovního účtu a slečna z HR svým životem, o nějž jsem ji chtěla posléze připravit, ale dorazila a já nejsem bezdomovcem.
Práce kvapem přibývá, takže ze mě za chvilku bude asistentka na plný úvazek. CRM databázi už zvládám levou zadní, je na čase na mě přehodit další z mnoha podobných luštitelských oříšků. Ve čtvrtek jsem obvolávala pařížské restaurace kvůli přípravě večeře pro 40 našich zákazníků. Zodpovědně mohu přiznat, že to bylo velmi ftiptné. Kolegové rádi dosvědčí. Málem se utloukli smíchy, když jsem se zcela vážně do telefonu zeptala: "Parlez vous francais?" Asi bych měla vážně začít uvažovat o kurzu francouzštiny, zejména, když se za rok hodlám stěhovat do Parisu!

jak se stát legálním přistěhovalcem

2007-12-30T22:48:00.000Z

aneb flathunting a jiné libůstky..

Aby se z člověka přiletivšího do cizích krajů nestal bezdomovec ještě před tím, než započne svou závratnou a světlem prozářenou kariéru (jak jinak!), je dobré si pořídit pár schopných přátel, kteří jsou ochotni poskytnout pomoc nejen tělu, ale občas i těžce zkoušené duši.
Jen díky tomu (Lucko, děkuju moc za vše!) jsem si mohla shánění vlastního působiště dostatečně vychutnat a podniknout tak náležitý exkurz do oblasti kultury bydlení všemožných ras a národů.. a že to byla přehlídka pestrá! Jelikož je můj standard a nároky na bydlení výšší, tak jsem si brouzdání po britských serverech o spolubydlení (osobní tip: obstarat si místní inzertní noviny), obtelefonovávání a ztrácení se dostatečně užila. Sice se pokládám za člověka s dobrým smyslem pro orientaci, ale kombinace tmy, vytrvalého deště a důmyslného systému i pro pěšího slepých ulic, mě dokázala dohnat k několikavteřinové hysterii.

Ale aby si vážený čtenář nemyslel, že stačí si sehnat dobré bydlo a tím to hasne.. Abych si nezrujnovala i tak bleskurychle hubnoucí prasátko hned nazačátku, co nejdřív jsem si koupila místní simku, vyřídila slevu na vlak (platí do 26 let) a lítačku metropolitního mhd "oystercard". Založit si bankovní účet je oproti ČR vyložená procházka růžovým sadem.. ačkoli nemá člověk ani floka, do několika málo dní má v poště přístupové kódy na internetbanking, visa čipovou kartu a ještě šeky.. a to všechno "Čechu, div se!" bez poplatku.

National Insurance Number a registrace v systému Worker Registration Scheme už tak bezproblémové nejsou.. i v UK narazíte na šimla..

a jsem fuč

2007-12-30T22:18:00.000Z

aneb pro ty, kteří nestihli zachytit můj úprk do UK

Dneska (27.11.07) mám malé výročí. Už je to 14 dní, co let PRG-LTN 2122 bezpečně přistál na runway kupodivu maličkého letiště v Lutonu na území UK (čti Velké Británie). Z jeho útrob se vyřinula hrstka cestujících (oproti Jumbo Jet 747 to byla opravdu jen hrstka) včetně skvělého hudebníka Dana Bárty (dodnes se mi nepodařilo zjistit, co v Londýně dělal.. možná proto, že jsem se nestihla zajímat).. a zcela vzadu i mé maličkosti.

Od děsivé a strastiplné cesty vlakem, před níž jsem byla vlastním kufrem s 10kg nadváhou stržena z jezdících schodů, málem zavalena a možná i zabita (30 kg ve skořepině je přecijen 30 kg), jsem stihla vyřídit všechno možné, až do té míry, že mám poslední týden volna před nástupem do svého prvního oficiálního zaměstnání. A když na člověka přijde nuda, kamarádi mu podstčí myšlenku místo mailů založit blog, tak mu to nedá a začne blbnout do virtuálního prostoru. Tak asi tak.